27.10.2011 13:51

 

• Když mi kamarád Martin Vrtiška poprvé řekl, že bych se mohl podívat na Similanské ostrovy, netušil jsem, kde to je. Ukázal mi to na mapě, teprve potom jsem byl doma – Thajsko. Hned jsem se snažil něco bližšího zjistit na internetu.

Národní park Similanské ostrovy leží v Andamanském moři, vzdálen necelých 100 km od ostrova Phuket. Tvoří ho devět lávových ostrovů a dva izolované ostrovy na severu – Koh Bon a Koh Tachai. I když každý ostrov má thajské jméno, vžilo se pojmenování čísly 1–9. Národním parkem byly Similany prohlášeny již v roce 1982 a od té doby je zde zakázán komerční rybolov. Thajská vláda si uvědomuje nutnost ochrany tohoto unikátního ekosystému a potápěčům je vstup do národního parku povolen pouze v období od listopadu do dubna. Pláže ostrova 1 a 2 jsou veřejnosti uzavřeny, karety pravé (Eretmochelys imbricata) zde kladou svá vajíčka.

Místa pro potápění u Similanských ostrovů můžeme rozdělit na dvě základní oblasti. Východní pobřeží se vyznačuje pozvolna padajícími útesy s písečným dnem. Západní pobřeží naopak strmějším reliéfem dna pokrytým obrovskými granitovými balvany. Na lokalitě Elephant head vytvořily balvany rozsáhlé skalní město, kterým po celou dobu ponoru plavete v hloubkách 10–30 m. U Similanských ostrovů spatříte nádherné korálové útesy a hejna ryb typická pro Indický oceán – bodloky, chňapaly, kanice, klipky, klauny, netopýrníky, ploskozubce, pompce a ostence, ale také vzácné rozedrance (Antennarius commerson) a ploštěnky (Bipalium). Ze zástupců pelagických ryb to jsou nejčastěji žraloci leopardí a bělocípí a manty atlantské. Teplota vody je zde okolo 29 °C a viditelnost je proměnlivá od 15 do 40 metrů. Potápění je nenáročné, proudy slabé a tak zdejší ponory zvládne i začátečník.

         Cesta

S blížícím se odjezdem se dny vlekly čím dál pomaleji. Všechno jsem měl už sbaleno, když jsem si den před odletem náhodou všiml údaje na letence – pouze 15 kg zavazadel + 5 kg na palubu. Nenechal jsem se zaskočit a začal se zbavovat nepotřebných věcí. Taška, výstroj a pár nezbytností, a byl jsem rázem na 14,7 kg. Na letišti v Praze mne trochu naštvalo, když jsem viděl ostatní, co si s pěti a více kilogramy nadváhy nelámali hlavu, ale cestou nazpět jsem byl rád, že jsem nepodlehl. Thajci byli neúprosní a i mých 1,5 kg přes slečně u odbavení nadzvedlo obočí. Díval jsem se jinam a dělal, že nerozumím, to mi moc práce nedalo:-))). Prošel jsem.

Po příletu na Phuket jsem se ubytoval v příjemném hotýlku, který doporučuji všem, kdo bude mít cestu kolem. Menší čistý hotel s bazénem. Navíc majitelé hotelu provozují i Andamann diving, jednu z nejstarších potápěčských bází v Thajsku. Patřila jim i loď Daranee, která nám byla k dispozici na safari.

V podvečer jsme naskládali věci na auta a po hodině jízdy vystoupili v přístavu Patlamu.

Na lodi nás čekala pětičlenná posádka, ubytovali jsme se ve dvoulůžkových kajutách s klimatizací a velkým oknem a šli se seznámit na palubu. Bylo nás tam kolem 20 potápěčů, národnostní všehochuť, většinou Češi, Číňané, Holanďané a jeden Ir.

 Anita ref, East of Heaven a Elefant Head

Na první den jsme měli v plánu tři lokality, Anita tref, East of Heaven a Elefant Head. Daní za plánované čtyři ponory denně byl budíček v šest ráno, to nebylo úplně podle představ některých z nás, ale nechali jsme si poradit. Kafíčko, breef a v druhé vlně hurá do vody. Žádné zdržování a hned ke dnu.

Nestačil jsem se ani rozkoukat, a hned chobotnice modrá (Octopus cyanea). Čínští kamarádi ji hned šťourají z díry ukazovátkem, jí se to ale moc nelíbí. Všude jsou hejna ryb, ryby malé, velké, hubené, tlusté, ani netuším, na co koukám. Proplouvám velkým hejnem malých rybek, mám pocit, že mezi nimi ani nemohu být vidět. Na měkkých korálech potkávám nádherně zbarvené žlutočerné pruhované chrochtaly východní (Plectorhinchus orientalis), stříbrné, červené očaře (Priacanthus arenatus). Rozhodně to není nuda, dno je členité, ze dna vyrůstá jeden lávový ostrůvek vedle druhého. Jsou porostlé zeleným měkkým koženým korálem (Sarcophyton alcyonidae). Proud je tady tak akorát, připadám si jako na eskalátoru v galerii, prostě pohoda. Ideální ponor na rozpotápění, utekl strašně rychle, nikdo se rozhodně nenudil.

East of heaven nás láká stylově – na manty atlantské. V tu ránu poplach a všichni spěchají do vody. Chvilku to trvá, bohužel tentokrát ještě manty nepočkaly. Voda byla úžasně teplá – 29 °C, a navíc je skvělá viditelnost. Teplota vody i viditelnost byly skvělé na všech lokalitách. Opravdu se stačilo jenom rozhlédnout a vybrat si, kam a na co se jít podívat.

Dno bylo stejně jako na předchozím ponoru hodně členité, spousta ostrůvků a u nich barevná hejna ryb. Kolem proplouvaly jasně žluté trubkotlamky skvrnité (Aulostomus maculatus), vedle zase světle hnědé proužkované a o kus dál lulanky troubelové (Fistularia tabacaria). Při konci ponoru jsem se zastavil u skalního převisu, který byl těsně nade dnem a nebylo možné si ho pořádně prohlédnout ze spoda. Jaké bylo překvapení, když na mě vykoukla typická ocasní ploutev, žraločí miminko. Schoval se, chvilku mě nechal v napětí a potom se zase na okamžik ukázal. Když jsem se odstrojil a pochlubil se svým úlovkem, naše malá čínská spolupotápěčka zaječela nadšením a dokud jsem jí neukázal jednu hodně špatnou fotku, nechtěla věřit. Dmul jsem se pýchou.:-)))

Před dalším ponorem jsme se zastavili trochu se protáhnout u ostrůvku Donald Duch Bay, na lodi bylo fajn, ale tolik místa tam zase nebylo. Prošli jsme kolem několika domečků, které spláchlo tsunami a které se místní lidé pomalu snažili opravit. V jedné chatrči seděla maminka s prckem a krmila jej, smál se na nás a nevypadal, že by mu tady něco chybělo ke štěstí. Škrábali jsme se do kopce, abychom se pokochali výhledem. Cesta byla chvílemi jako pro kamzíky, ale stálo to za to. Otevřel se nám nádherný pohled na celou zátoku, pustou sněhobílou pláž a volné moře. Západ slunce musí být úžasný, ale tak dlouho se mi čekat nechce.

V noci se přesunujeme dál, kde máme slíbené žraloky leopardí. Pokud na každém ponoru nebude aspoň jeden, slíbil náš průvodce, že zaplatí piva… Platil jsem si je sám. Byli tam.

 North Point a Koh Ta Chai

Jenom jsem padl ke dnu, a přibližně v 15 m se na písku povaloval tak dvoumetrový žralok leopardí. Pustil nás k sobě na metr, skoro jako by čekal, kdy ho pohladíme. Můj buddy Libor na něj namířil kameru a žralok usoudil, že když už na něj míří tolik světla, proč by si nezahrál ve filmu – otočka a šel si kameramana prohlédnout zblízka. Byl to nejspíš chlap, Libor jej nezaujal a on odplul. Bylo to zvláštní, sledovat ho, jak se elegantně vlní a mizí v dálce.

Zato já jsem zaujal jednoho trigra, bylo jich tam spousta různých druhů, potkal jsem jich víc, ale moc jsem je nezajímal. Tenhle ale koukal na první pohled škaredě a byl docela agresivní, šel mi to hned spočítat. Vyrazil přímo na mě, ve mně hrklo a nebyl jsem hrdina, abych mu to oplácel. Měl zřejmě nerad všechny potápěče, protože Martin, náš průvodce, s ním měl taky co do činění, trigger mu aspoň okusoval ploutve.

Když jsem se pomalu vracel na hladinu, z hloubky si ke mně naplaval další leopard. Vzduchu jsem měl ještě dost, a tak jsem plaval za ním. Opravdu se zdálo, že si chce hrát. Nechal se dohonit a v klidu si lehl na dno, vedle něj nezbytný průvodce štítovec lodivod (Echeneis naucrates). Vydržel tam celkem dlouho a ani mu nevadilo, že jsem jej hladil po hřbetě.

     Posádka

Nedá mi to, abych se nezmínil o posádce. Ti z vás, kdo jezdí do Egypta, vědí, že s ochotou místních a jejich pracovním nasazením není něco v pořádku. Tady to byl nejenom pro mne velký šok. Dřív než jsem stihl cokoliv udělat, pomocníci už to tušili. Byla pro ně samozřejmost pomoci nám ustrojit se, překontrolovat výstroj, dokonce nazouvat ploutve. Až jsem se ze začátku trochu styděl. Po ponoru se člověk nemusel starat vůbec o nic, kdyby všechny věci jen tak pohodil, stejně by byly před dalším ponorem pečlivě připraveny na hromádce. Stačilo přijít na své místo, tam už čekal nastrojený žaket s nafoukanou láhví, na ramínkách usušené neopreny, na hromádce naskládané ploutve. Už po druhém nebo třetím ponoru přesně věděli, čí je která maska, šnorchl, ploutve. Věděli, komu podat který foťák nebo kameru. Prostě pohádka. Samozřejmě všechno s úsměvem. Bez reptání večer vydrželi klidně do dvou hodin ráno, až jsme šli spát, potichu uklidili a v šest už byli na nohou.

 Koh Bon

Tady jsem s napětím čekal, jestli opravdu uvidím slibované manty atlantské. Rozmístili jsme se pod vodou a nemuseli ani dlouho čekat. Z volného moře se směrem k nám blížily velké stíny, jeden, dva… pět. Nevím, jak ostatní, já jsem snad ani nedýchal, bylo to poprvé, co jsem viděl manty. Nejdříve nás jen tak okukovaly z uctivé vzdálenosti, ale po chvilce se docela osmělily. Je to zvláštní pocit, když se přímo k vám blíží 5,5 m velký „létající koberec“ (nevím, jak jinak je nazvat). Kdybych měl vlasy,řekl bych, že mi manty pocuchaly účes, jak byly blízko. Dalo se na ně sáhnout. Vždy z hloubky naplavaly přímo na nás, zatančily kolem a zase odpluly, aby se po chvilce napětí vrátily zpátky.

Nebyly to jenom manty, na dně bylo dost skalnatých rozeklaných ostrůvků a na nich spousta drobných rybek. Vypadalo to jako rybí polévka a v podstatě to tak i bylo, protože se sem pro potravu stahovala spousta predátorů, voda se jenom vařila. Z povzdálí to sledoval párek velkých kaniců bramborových (Epinephelus tukula). Ani jsem nechtěl, ale musel jsem si je pohladit, na nic se totiž neptali, připlavali a točili se kolem mě tak blízko, že nebylo zbytí.:-)) Chvílemi to vypadalo, že budeme hrát „Berany, berany, duc“. Někdy jsem nahlédl mezi kameny, a tam to vypadalo, že ze škvíry na vás kouká pohádkový drak – najednou vykukovalo několik hlav. A nebyly to vždy jenom hlavy jednoho druhu murény. Tolik druhů murén najednou jako tady jsem dosud nikde neviděl, muréna jávská (Gymnothorax javanicus), muréna leopardí (Gymnothorax flavimarginatus), žlutá muréna (Gymnothorax fimbriatus), muréna zebrovaná (Gymnomuraena zebra).

Po ponoru jsme se všichni samozřejmě trumfovali, kdo byl u manty blíž, kdo si ji pohladil, kdo má lepší fotky, jako by ponor v podstatě proběhl znovu. Začalo se mi to focení docela líbit.

 Richelie Rock a Patchai Pinacle

Při cestě na Patchai Pinacle se dělaly celkem velké vlny, byli jsme zvědaví, jak to bude vypadat na místě. Nic moc se nezměnilo, vlny byly také tady, navíc jsme věděli, že jsou tady i silné proudy. Některé to odradilo a raději zůstali na lodi. Abychom se v proudech a vlnách nepoztráceli už na hladině, následovalo negativní zanoření, vypustit žaket a hop do vody. Pod vodou byly velké skalní bloky a krásně velké listy korálů rohovitký ploché (Paramuricea placomus). Moc jsme si to tady neužili, protože proudy byly silnější než silné:-))). Všichni jsme se proto těšili na Richelie Rock, říkali jsme si, že když budeme mít štěstí, potkáme velrybáka.Asi po dvou hodinách plavby jsme byli na místě, čekala nás jenom nezbytná porada před ponorem a rychle do vody. Richelieu Rock platí na světě za jedno z nejlepších míst, kde se dá potápět se žraloky velrybími. Nadarmo není mezi TOP 10 lokalitami na světě. Plavání s tak velkými zvířaty patří jistě mezi nezapomenutelné zážitky každého potápěče, nám toto potěšení bylo bohužel odepřeno. I tak toho bylo k vidění neskutečně mnoho. RR se může pochlubit velkou biologickou rozmanitostí. Skládá se z jednoho hlavního skalního masivu ve tvaru podkovy a několika menších kamenů kolem jeho okrajů. Vápencové skály jsou pokryté sasankami, houbami a měkkými korály všeho druhu. Stačí se jenom podívat za roh, a najednou máte pocit, jako byste koukali na zvlněnou savanu vystřiženou z westernu – a to se přitom jenom v proudu vlní mořská tráva.

V jednu chvíli obdivuji pářící se velké sépie Pharaoh Cuttlefish, které jsou sytě žluté s neonově modrým světélkujícím okrajem, a hned vedle vykukují hlavy dvou murén bělookých (Siderea thyrsoidea) a žluté murény. O kus dál je menší jeskyně a v ní se u dna povalují tři opravdu velcí kanici hnědoskvrnní (Epinephelus fuscoguttatus). Je na ně impozantní pohled, tyhle si hladit opravdu nechci. Najednou mám pocit, že na dně je hromada min, a je to jenom velký koberec tvořený ježovkami (Diadema antillarum) a kolem spousta velkých ostenců oranžoprožkatých (Balistapus undulatus) a ostenců zelenavých (Balistoides viridescens).

Na korály porostlých skalách je spousta garnátů (Rhynochocinetes durbanensis), vedle langusty ozdobné (Panulirus versicolor). U dna plavou velká hejna perutýnů ohnivých (Pterois volitans) černých i červených.

Ponor tady opravdu rychle ubíhá, nevím, co fotit dřív, v jednu chvíli fotím „vánoční stromečky“ (Spirobranchus giganteus) na makro a za chvilku bych potřeboval širokáč, aby se mi do záběru vešlo hejno soltýnů modropruhých (Sphyraena qenie). Opravdu je tady potřeba udělat ponorů několik, a nikdy neuvidíte totéž a rozhodně se nebudete nudit. Stejně jako na celém safari, které mi dalo spoustu nezapomenutelných zážitků. Každý ponor byl úplně jiný a nikdy jsem neměl odvahu vynechat, aby mi něco neuteklo. Ještě dlouho po tom, co jsem se vrátil, jsem seděl u fotek, přebíral je a s těžkým srdcem se loučil s každou, kterou jsem musel poslat do koše. Rád se tam ještě vrátím.